Certifikát přátelství

Pomník Troop A, 42nd Cavalry Squadron,
2nd CAV Grp. (MECZ) v Bělé nad Radbuzou – Historie vzniku pomníku na památku Raymond E. Manz a Owen W. Sutton v Bělé nad Radbuzou

Šeříkový sólokapr Patrick Biddy u pamětní desky

Patrick Biddy (Asociace 2nd Cavalry US Army) u pamětní desky těsně před jejím odhalením.

Inspiraci ke vzniku pomníku jsem získal v roce 2005 po přečtení knížky Jindřicha Marka – Šeříkový sólokapr. V této knize je velice zajímavě popisován nejenom příběh kavaleristů plukovníka Reeda a koní z hostouňského hřebčince.

Po oslovení starosty Bělé nad Radbůzou pana Picky někdy v srpnu 2005 jsme našli společnou řeč a domluvili jsme se na ustavení pracovní skupiny. V té době nikoho nenapadlo jak obrovský kus práce nás čeká a jaké vyvrcholení nám bude odměnou. Do pracovní skupiny jsme přizvali pana Václava Tauera, Richarda Prause, Honzu Salzmana a následně i pana Jerryho Toola.

Naším společným cílem bylo vybudování pamětní desky k uctění památky svobodníka Raymond E. Manz a Technician 5th Grade Owen W. Sutton v dnes již zaniklé obci Rosendorf na místě kde dne 30. 4. 1945 došle ke střetu příslušníků takzvaných Pattonových duchů ze skupiny A, 42. Průzkumné eskadry (MECZ) 2. kavalerie US Army s jednotkou nacistických jednotek SS.

Zahloubali jsme se do starých dokumentů, pátraly po starých hlášeních, brázdili jsme vlny internetu až jsme se dopátraly k panu Patrickovi Biddymu, který je členem Asociace 2. kavalerie US Army. Bylo to seznámení skutečné skvělé, protože se nám díky němu začalo dařit zjišťovat skutečnosti, které jsme na začátku ani v nesvětlejších chvilkách neočekávali.

Výsledkem naší společné a úmorné práce bylo slavnostní odhalení pamětní desky dne 28. 4. 2006 v zaniklé obci Rosendorf. Pro mne asi největším zážitkem bylo osobní setkání s Patrickem Biddym, který se na odhalení přijel z USA osobně podívat.

Při odhalení desky bylo sice oblačno, ale myslím, že nikomu to zvlášť nevadilo a v ten okamžik kdy Patrick s panem starostou Pickou odhalovali desku jsem byl skutečně pyšný na náš Military Car Club, který je schopen cílevědomě pracovat a připomínat naši historii i na místech kde by to ještě v nedávné komunistické minulosti bylo naprosto nepřijatelné.

Čestná stráž Military Car Clubu Plzeň u pamětní desky v Rosendorfu

Čestná stráž Military Car Clubu Plzeň u pamětní desky v Rosendorfu.

Patrick Biddy a starosta Bělé nad Radbůzou pan Picka odhalují pamětní desku v Rosendorfu

Patrick Biddy a starosta Bělé nad Radbůzou pan Picka odhalují pamětní desku v Rosendorfu.

Rudolf Bayer a Patrick Biddy bezprostředně po odhalení pamětní desky

Podařilo se. Rudolf Bayer a Patrick Biddy bezprostředně po odhalení pamětní desky 28. 4. 2006. Kavaleristický klobouk, který mám na hlavě mě Patrick věnoval.

Vzhledem k tomu jak se všichni zainteresovaní zabořili do své práce začal jsem společně s panem starostou tvořit myšlenku na vybudování skutečně reprezentačního pomníku, který by důstojně připomněl oběti, těch kteří aniž museli, položili své životy za svobodu jiných národů. V den odhalení pamětní desky jsme již intenzivně pracovali na odhalení pomníku v Bělé nad Radbůzou.

Členové Military Car Clubu s paní Eliškou Haškovou Coolidge a panem Patrickem Biddym

Členové Military Car Clubu u odhalené pamětní desky v Rosendorfu s paní Eliškou Haškovou Coolidge a panem Patrickem Biddym.

Sezení pracovní skupiny

Sezení pracovní skupiny 28. 4. 2006 v Bělé nad Radbůzou. Z leva starosta Libor Picka, Václav Tauer, Patrick Biddy, Jan Salzman, Rudolf Bayer, Jerry Tool a Richard Praus.

Dál jsme se potili, emailovali, telefonovali, občas nadávali, utírali litry potu při představě, že nakonec něco neklapne, ale výsledek zaskočil asi i nás samotné. Dle našeho názoru bylo jedním z největších úspěchů navázání přímého kontaktu s rodinami zahynulých vojáků Raymond E. Manz a Owen W. Sutton. Vyvrcholením byl příjezd příslušníků rodiny Manzových dne 16. 9. 2006 do Bělé nad Radbůzou. Rodina Sutonových se bohužel ze zdravotních důvodů na poslední chvíli omluvila. Byla to jedinečná příležitost jak předat naše poděkování těm, kteří si to nejvíce zaslouží. Ctí pro nás byla i přítomnost 90 vojáků 2nd Cavalery US Army, kteří se slavnostního odhalení také zúčastnili a samozřejmě nelze opomenout osobní přítomnost Československého válečného hrdiny pana generála Antonína Špačka.

Dne 16. 9. 2006 se nám po roce intenzivních příprav podařilo, k uctění památky Raymond E. Manz a Owen W. Sutton, odhalit pomník v Bělé nad Radbůzou.

Rodina Manzových

Rodina Manzových, Patrick Biddy (asociace 2nd Cavalery), příslušníci 2nd Cavalery US Army, členové Military Car Clubu a další hosté při slavnostním ceremoniálu dne 16. 9. 2006 u pamětní desky v Rosendorfu.

Rodina Manzových

Rodina Manzových těsně před odhalením pomníku v Bělé nad Radbůzou dne 16. 9. 2006.

Odhalení pomníku na památku Raymond E. Manz a Owen W. Sutton

Pomník na památku Raymond E. Manz a Owen W. Sutton byl právě odhalen.

Bayerovi a Manzovi

Rudolf Bayer s manželkou a dcerou s rodinou Manzových u pamětní desky v Rosendorfu. Lawrenc Manz (čtvrtý z prava) je bratrancem zahynulého Raymonda Manze. Oba byli velcí přátelé. On sám je veteránem války v Korei.

Bryan Denny

Všechna nervozita je za námi. Vše dopadlo dobře. Uprostřed podplukovník 2nd Cavalery Bryan Denny a Richard Praus.

Válečný hrdina generál Antonín Špaček

Válečný hrdina generál Antonín Špaček provádí 16. 9. 2006 zápis do pamětní knihy Military Car Clubu Plzeň.

US Camp v Bělé nad Radbuzou

Vojáci 2nd Cavalery s členy Military Car Clubu Plzeň v jejich US Campu v Bělé nad Radbuzou.

Pan Milan Dlouhý s paní Eliškou Haškovou

Pan Milan Dlouhý s paní Eliškou Haškovou Coolidge dne 16. 9. 2006 před odhalením pomníku.

Mé poděkování patří všem, kteří pomohli převést původní myšlenku v realitu. Zvláštní poděkování patří:

  • Starosta Bělé nad Radbůzou pan Libor Picka
  • Člen Asociace 2nd Cavalery pan Patrick Biddy
  • Čestný člen Military Car Clubu Plzeň Richard Praus
  • Václav Tauer
  • Jan Salzman
  • Václav Janda
  • Jerry Tool
  • 2nd Cavalery Ltc. Col. Bryen E. Denny
  • Historik 2nd Cavalery pan David Gettman
  • Členům Military Car Club Plzeň

Zvláštní poděkování bych věnoval prvnímu předsedovi Military Car Club Plzeň panu Milanovi Dlouhému, který mě velmi inspiroval a dodal odhodlání celou věc dotáhnout až do úspěšného konce.

Rudolf Bayer
Předseda
Military Car Club Plzeň

Legenda k pomníku v Bělé nad Radbuzou – „Pattonovi duchové“

Znaky Toujours pret

Toujours pret! Always ready! Vždy připraven!

Svobodník Raymond E. Manz

Svobodník Raymond E. Manz

Technik 5. třídy Owen W. Sutton

Technik 5. třídy Owen W. Sutton

Situační mapa postupu 42. jezdecké průzkumné squadrony

Situační mapa postupu 42. jezdecké průzkumné squadrony

Lipicáni u 2nd Cavalery

Lipicáni u 2nd Cavalery (někdy v květnu 1945)

V sedle ukořistěného Lipicána jede Generál George S. Patton

V sedle ukořistěného Lipicána jede Generál George S. Patton

Heslo, které bylo možno před více než šedesáti lety spatřit na rukávech uniforem amerických kavaleristů. Jednalo se o vojáky 2. jezdecké skupiny, kteří zde koncem dubna a na počátku května roku pětačtyřicátého plnili rozkaz, vydaný jejich velitelem. Byla to zcela ojedinělá a mimořádná akce v historii jejich činnosti na evropském bojišti. Spočívala v osvobození uvězněných válečných zajatců a zároveň i v záchraně několika stovek ušlechtilých koní. Proto v duchu uvedeného motta – vždy připraven – byli pro tuto akci skvěle vycvičeni. Ve svých srdcích ho nesli svobodník Raymond E. Manz a technik 5. třídy Owen W. Sutton, jejichž jména jsou na věčnou památku uvedena na nově odhaleném památníku padlým v Bělé nad Radbuzou. Byli připraveni jak k boji, tak i k tomu, že položí svůj život za svobodu porobených národů a osvobození Evropy od fašistického nepřítele. Místo, kde závěrečná část kréda byla pro ně beze zbytku naplněna leží nedaleko odtud. Stalo se to na lesní cestě, směřující po zelené turistické značce na Karlovu Huť, Valdorf a Pleš k hraničnímu přechodu do Bavorska. Pro oba vojáky se osudná pětihodinová bitva odehrála 30. dubna 1945 na okraji dnes již zaniklé obce Rosendorf (Růžov). Při této akci byl zabit svobodník Manz a druhého dne zemřel v nemocnici na následky těžkých zranění i technik 5. třídy Sutton. Dle přání rodiny byly po skončení války pozůstatky obou padlých amerických vojáků převezeny do jejich rodných míst a důstojně uloženy na hřbitovech v Toledu v Ohio a v Kinstonu v Norh Carolina v USA. 28. dubna roku 2006 byla v místech, kde se bitva skutečně odehrála odhalena pamětní deska. Je umístěna na základových rozvalinách původního hospodářského stavení. Bližší podrobnosti vám poskytne text na informační tabuli poblíž památníku.

Co přivedlo americké kavaleristy do těchto míst v posledních dnech dubna a počátkem května 1945?

2. jezdecká skupina pod velením plukovníka Charlese H. Reeda byla v popisovaném údobí součástí XII. sboru, 3. americké armády generála Pattona. Sestávala z 2. a 42. jezdecké průzkumné squadrony. Velením sboru byla motivována k vykrývání levého křídla sborových jednotek při dalším postupu přes pohraniční hory dále do vnitrozemí našeho státu. Ještě dříve než byl tento postup zahájen, dostala se do rukou velitele kavaleristů zcela náhodná zpráva. Nedaleko za hraničními hvozdy v okolí Hostouně a Bělé nad Radbuzou byli internováni angličtí, američtí, francouzští a polští váleční zajatci. Okamžitě vznikl plán na jejich osvobození a přesun za hranice.Úkol však nebyl jednoduchou záležitostí. Mezi hranicí a Bělou mapovaly postup amerických jednotek podél hranice i německé divize SS v pásmu bývalých Sudet. Prvotní úmysl kavaleristů podpořila ještě další zpráva o zde deponovaných koních, kterou v úloze parlamentáře sdělil plk. Reedovi – zanícenému milovníku koní – německý armádní veterinář z Hostouně. Jednalo se asi o 650 koní – 250 lipicánů císařské jezdecké akademie z Hofburgu ve Vídni, hřebce jugoslávského krále Petara a nacistického ministra zahraničí Ribbentropa. Dále zde byli koně plemene kabardinského, arabského a donského vč. dvou anglických plnokrevníků. O realizaci konkrétní akce bylo definitivně rozhodnuto, když byla prostřednictvím německého parlamentáře učiněna dohoda s hostouňským velením Wehrmachtu.

Stanovila vytvoření tzv. neútočného pásma v okolí Hostouně, vyklizení jednotek Wehrmachtu z tohoto prostoru a převedení kavaleristů mimo Němci zaminovaná území.

Dne 28. dubna 1945 – pod krycím názvem Stewart – byla tímto úkolem pověřena 42. jezdecká průzkumná squadrona a konkrétně její oddíl „A“. Ten byl ještě dále doplněn o četu lehkých tanků M5 nebo M24 z roty „F“ a četu samohybných houfnic M8 z oddílu „E“. Boční zajištění prováděly oddíly „B“ a „C“. Vlastní průběh akce při zajištění a převedení koní za hranice republiky dostal krycí název „Operace Kovboj“. I v tomto případě převzal hlavní roli oddíl „A“. Průnik do Bělé, Hostouně i přilehlých obcí a zajištění všech deponovaných koní byl úspěšně proveden a koně získali nové ošetřovatele. Protiútok německých jednotek SS dne 30.4.1945 v Rosendorfu měl za následek smrt Raymonda Manze a Owena Suttona i další raněné. Přes onu tragickou událost zůstali kavaleristé až do konce války nadále „ošetřovateli“ těchto koní.

Samotný transport koní za hranice započal dnem 12. května 1945, a to až po konečné kapitulaci a ukončení všech bojových akcí. Nejprve směřoval do Schwarzenbergu v Bavorsku, potom ve dvou etapách od 18. do 25. května do Sankt Martin u Neustadtu, odkud bylo 215 koní vráceno zpět do Rakouska. Zbývající byli prohlášeni za válečnou kořist a z italského přístavu Janov převezeni lodí do Spojených států. Teprve 20. září se část opět vrátila zpět. 250 koní převzal vojenský veterinář mjr. Babarin, tažní a plnokrevníci zůstali české správě a část lipicánů se vrátila do slovinské Lipice.

Slavní „Pattonovi duchové“ - jejichž počátky sahají až do roku 1836 – opouštějí naši vlast při výměně prvosledových jednotek. Připomeňme si jen, že po vylodění na pláži Utah 19. června 1944 byli ihned začleněni do Pattonovy 3. americké armády. V bojích na území celé západní Evropy své tažení v druhé světové válce ukončili u nás v bývalé Československé republice. Nepobyli zde dlouho, protože již v období od 15. do 17. května 1945 odcházejí. Jejich nová dislokace však nebyla daleko. Přemístili se pouze na druhou stranu hranice do prostoru bavorského Kőtztingu. Pohraniční pásmo, které střežili, se postupně rozšířilo až po Grafenau. A tak je bylo možno spatřit v Chamu, Regenu i v dalších bavorských příhraničních obcích. Postupně dochází i k jejich organizační přeměně na 2. policejní pluk a následně na 2. obrněný jezdecký pluk. V roce 1955 se na krátkou dobu vrací zpět do USA do Fort Meade v Marylandu. Netrvá to ani tři roky a opět se stává teritoriem jejich působnosti Německo. Velitelství je dislokováno v Norimberku a jednotka znovu přebírá úkol při střežení hranice. V součinnosti s německou pohraniční policií se jednalo o úsek v délce 731 km se státy za „železnou oponou“ tj. východním Německem a ČSR. Zbouráním „železné opony“ a otevřením hranic východním směrem pozbývá jejich specifická vojenská odbornost v Německu opodstatnění. Jsou proto v dalších letech pověřováni jinými úkoly mimo Evropu. V roce 2006 je opět z USA postupně realizován přesun kavalerie do Bavorska. V době, kdy v Bělé odhalujeme památník dvěma hrdinům této jednotky, má být redislokace ukončena a jednotka v Německu slavnostně přivítána. Hlavní velitelství bude nedaleko za hranicemi ve Vilsecku. Jak řekl bělský starosta Ing.Libor Picka – „může z toho vzniknout i nové partnerství s tímto městem a návazně i s velitelstvím kavaleristů“ -. Nabízí se tak i reálná domněnka, že snad při příštím vzpomínkovém pietním aktu „Pattonovy duchy“ znovu přivítáme mezi sebou. Pak je docela možné, že mezi některými z vojáků bude možno spatřit syny či vnuky těch hrdinů, kteří zde v roce 1945 bojovali za naši svobodu.

Toujours pret!

2012 © Military Car Club, Plzeň. Vyrobilo studio WEB&DTP. Aktualizace 1. 9. 2017